Čas versus 21. století
(fejeton)
Elektrické vagónky utíkají po páru zamilovaných ocelových tyčí, mrakodrapy zívají
širokými skleněnými ústy, úředníci pobíhají po bíle obalených koních s koženými
kufříky plnými tenkých dřevěných plátků, čtyřkolové mašinky se mračí na každé červené
světlo, které spatří svými neonovými "kukadly", telefonní automaty vrčí svůj nevrlý
oznamovací tón, komíny polykají nepříjemně pálivé uhlí… Čas běží, pádí, letí…
Každý den má dvacet čtyři hodin, každá hodina šedesát minut, každá minuta šedesát
sekund, každá sekunda desítky desetin, stovky setin, tisíce tisícin…
Čas nejde zastavit. Nikdy. Nikde. Nijak. Někdy je ho málo, někdy moc. Někdy si z
celého srdce přejeme, aby se zastavil, někdy naopak máme sto chutí jej trochu
popohnat… Utíkej! Stůj!… Neposlouchá…
Jak rádi bychom mu sem tam vyhubovali, domluvili mu, aby se konečně začal chovat
jako správný všeposlouchající čas… Marně…
Dvacáté první století je právem považováno za století vědy. Člověk bojuje s
přírodou, občas vyhrává, občas ne. Občas utrpí těžkou porážku…
Je možné, že během příštích desetiletí bude mít den pětadvacet, sedmadvacet či
dokonce třicet hodin?… Neb snad dokáží nejvzdělanější vědátoři udeřit hřebíček na
hlavičku a přijít na to, jak času poručit, co má dělat?…
Nesnažme se soupeřit s časem, nemá to cenu. Je pouze na každém z nás, zda jej
dokážeme zdvojnásobit, proplýtvat či ztratit. Čas je nepřemožitelný, neoblomný a
nezlomný…
(Dak)