Ach, konečně je mi osmnáct…
co s tím mám dělat?
…aneb osmnáct ležících spících
(fejeton)
Plnoletost je pro mnohé z nás důležitým mezníkem našeho mladého žití a nebytí.
Očekáváme spoustu nového (především příjemného), těšíme se, že budeme konečně o
svém životě rozhodovat sami, jako to dělávali už v dávných letech kovbojové na
divokém západě, děláme si řidičáky na motorové nesmysly, při nákupu "plnoletníků"
čili věcí určených lidem starším 18-ti let se už nemusíme obávat předložit své
občanské průkazy, můžeme si sami psát omluvenky (pondělí - nevolnost, úterý -
nevolnost, středa - nevolnost…), mnozí z nás pořádají bouřlivé oslavy na přivítání
"nového života"…
I já se svými kamarády jsem se rozhodl jednu takovou uspořádat. Asi po hodině za
mnou přišel můj velmi dobrý, o čtyři roky starší kamarád, který mi řekl jednu moc
pěknou věc: "Neber těch osmnáct tak vážně - i když si myslíš, že se toho spoustu
změní, není to pravda. Všechno zůstane při starém… A tím nemám na mysli všechny ty
strasti a starosti všedního dne; ty se mohou změnit kdykoliv… Ale mám tím na mysli
rodinu, přátele, zážitky krásné i smutné, to vše ti zůstane ve tvém srdci. A srdce
se přece neptá, kolik ti je let…" Celý zbytek večera jsem při chvilkách klidu
(kterých se samozřejmě nad plnými
skleničkami našlo pramálo…) nad tím vším přemýšlel a uvědomil si, že je to všechno
vlastně pravda - jde jenom o to, že na dortu je zase o jednu svíčičku navíc,
ostatně jako rok co rok…
Druhý den ráno po oslavě jsem se, jako každé ráno, posadil do tvaru písmene U,
které asi nejlépe ze všech brání opětovnému usnutí, a napadla mě ještě jedna
souvislost - každý rok je v podstatě jiný, svým způsobem zajímavý, mnohdy
nekompromisní a odolný, často střídající vítězství a porážky těsně vedle sebe…
Tak proč každou novou svíčku, ať už zbarvenou do jakýchkoliv odstínů, neoslavit
radostně a bujaře, vždyť zubatá se přece taky nebude ptát, kolik let vám je…